Nad hromadným vymáháním drobných pohledávek se v posledních měsících stahují mračna. Na konci roku začaly některé soudy odmítat přiznání náhrady nákladů řízení dle vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. z důvodů neúčelnosti, a tento postup usnesením ze dne 27.12.2011 posvětil i Ústavní soud.
Nejprve stručné uvedení do problému. Pokud se jako věřitel rozhodnu uplatnit svou pohledávku za dlužníkem soudně a nechám se v řízení zastoupit advokátem, přizná mi soud v případě úspěchu ve sporu tzv. náhradu nákladů řízení. Ta sestává ze zaplaceného soudního poplatku (aby se soudní mašinérie vůbec dala do pohybu) a dále z nákladů právního zastoupení. Jejich podstatnou část tvoří tzv. odměna advokáta, která se vypočítá podle vzorečků uvedených ve vyhlášce č. 484/2000 Sb. jako jediná paušální částka. Nejde tedy o součet částek, které jsem skutečně vynaložil na právní zastoupení, ani o součet jednotlivých úkonů právní služby, které advokát vykázal, ale o jeden balík určený pomocí vzorečku jako určitá část vymáhané pohledávky. Pro zajímavost, dříve se to počítalo podle těch úkonů právní služby, ale od toho se upustilo. Každopádně náklady právního zastoupení patří primárně klientovi, tj. jde o jakousi náplast za palmáre odvedené advokátovi v průběhu soudního sporu. Zde se zároveň hodí vysvětlit, že tyto částky spolu nemusí korespondovat – advokátovi můžu za právní zastoupení zaplatit méně, ale také mnohem více, než nakonec dostanu na nákladech řízení. Advokáti v některých případech sjednávají, že v případě, že budou přisouzeny náklady řízení, zůstanou jako odměna advokátovi, resp. se započtou na palmáre za poskytnuté právní služby. To může být pro klienta poměrně výhodné, i když on i advokát musejí čekat několik let na výsledek sporu a potom doufat v úspěšnou exekuci.
Určitý problém – z hlediska dlužníka – nastává u drobných pohledávek, kde vyhláška č. 484/2000 Sb. nestanoví odměnu advokáta jako zlomek z vymáhané částky, ale jako částku mnohdy značně převyšující samotnou pohledávku. Je to v zásadě proto, že i spor za pár tisícovek může být právně a skutkově dost složitý (čti: advokát se musí otáčet a samozřejmě si to nechá zaplatit) a věřitel by neměl tratit na tom, že dlužník kašle na svoje dluhy. Proto i když žaluji 1000,- Kč, činí odměna advokáta 4.500,- Kč. Takto je věřitel na svém, advokát na svém, a tratí akorát hříšník, což považuji za spravedlivé.
A teď už k tomu usnesení Ústavního soudu. Společnost vymáhající pohledávky z nezaplaceného jízdného v MHD „nadělila“ Okresnímu soudu v Ústí nad Labem během krátké doby cca 16 tisíc návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu. Soudní úřednice, které tyto rozkazy vydávají, musely být bez sebe blahem. Vůbec se jim nedivím. Každopádně soud si nemohl nepovšimnout, že podané návrhy (žaloby) jsou si velice podobné a mění se pouze pár základních údajů (zejména označení žalovaných). Tyto návrhy se podávají na formulářích ministerstva spravedlnosti, do kterých je možné zapisovat strojově. To znamená, že pokud mám databázi dlužníků, existuje program, který ji „překlopí“ do formulářů a ty se potom se zaručeným elektronickým podpisem expedují na soud jako žaloby. Soud dospěl k závěru, že se zde jedná o tento případ, a rozhodl se náklady právního zastoupení nepřiznat (zbylou část nákladů řízení, tj. soudní poplatek, samozřejmě přiznal). Využil přitom ustanovení občanského soudního řádu, které říká, že se úspěšnému účastníkovi nahrazuje účelně vynaložené náklady. Náklady požadované ve výši stanovené vyhláškou č. 484/2000 Sb., avšak vynaložené na jednoduché administrativní úkony spojené se strojovým zpracováním žalob, podle soudu účelně vynaloženy nebyly, a proto je žalobci nepřiznal. Daný případ byl navíc specifický tím, že v orgánech žalující společnosti byl dokonce advokát, a proto soud argumentoval i tím, že taková společnost nepotřebuje dalšího advokáta, který ji bude zastupovat.
Žalobce se proti rozhodnutím okresního soudu bránil. S ohledem na výši dlužných částek nemohl podat odvolání (musí jít o spor nad 10.000,- Kč), proto podal rovnou ústavní stížnost. Předpokládám, že očekával vítězství. Býval bych ho čekal také, na jeho místě. Ústavní soud ale jeho stížnost odmítl. Jednak poznamenal, že drobné pohledávky jsou v podstatě pod jeho rozlišovací způsobilost, přičemž jeho posláním je napravovat velké křivdy způsobující zásah do základních ústavních práv. Zároveň však, jakoby na okraj, potvrdil správnost rozhodnutí okresního soudu, přičemž i on dospěl k závěru, že v daném případě nešlo o účelně vynaložené náklady.
Rozhodnutí způsobilo poprask a nyní věřitelé v zásadě čekají, nakolik se okresní soudy budou jeho závěry řídit. Závisí na tom osud drobných pohledávek, protože bez „polštáře“ odměny advokáta dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. se vůbec nevyplatí je vymáhat.
Je otázkou, zda nepoměr mezi vymáhanou drobnou pohledávkou na straně jedné, a odměnou advokáta na straně druhé, není možné řešit lépe, resp. vyváženě. Uvažuje se na příklad o tom, že by se v případě těchto jednoduchých sporů, které často končí vydáním platebního rozkazu, přiznávalo dle vyhlášky méně peněz, než když se spor rozvine do plnohodnotného soudního řízení.
I když občas stojím na obou stranách pomyslné barikády, nemám na věc vyhraněný názor. Je zjevné, že pokud se věřiteli nebude vyplácet drobné pohledávky vymáhat, potom se dlužníkovi naopak bude vyplácet drobné pohledávky neplatit. To by byl návrat do 90. let. Dlužník by měl vždy doplatit na to, že nesplnil, co slíbil. Stará římskoprávní zásada říká „pacta sunt servanda“ a znamená to „smlouvy se mají dodržovat“. To platilo tehdy a platí to i dnes.
Na druhou stranu nelze jen tak odbýt argument, že strojově generované žaloby zpravidla nevyžadují tolik erudice a energie vynaložené na ochranu zájmů klienta, jako jiné právní služby. Udělat ostrou hranici je ale v praxi často nesmírně obtížné. Na některé soudy dorazí z celého portfolia pohledávek jen několik žalob – a co potom? Má soud zjišťovat u ostatních soudů, jestli jich někde nevězí ještě pár tisíc kusů?
Jak si s těmito problémy poradí soudní a zákonodárná moc, uvidíme v následujících měsících.
