Mé naděje se bohužel nenaplnily.
Ústavní soud na konci března v nálezu sp.zn. I. ÚS 3923/2011 navázal na své rozhodnutí z konce loňského roku a tentokrát to vzal hezky od podlahy. V případě drobných pohledávek mají obecné soudy napříště přiznávat odměnu advokáta ve výši jednonásobku vymáhané částky.
To fakticky znamená, že v této zemi se napříště drobné pohledávky budou vymáhat minimálně nebo vůbec. Nevyplatí se to. Uvážíme-li náklad na zahájení jednoho soudního řízení ve výši 800,- Kč (nejnižší možná sazba soudního poplatku) a zároveň stále klesající pravděpodobnost, že dlužník bude mít majetek postižitelný exekucí, vychází pro věřitele jako výhodnější nedělat nic a pohledávku jednoduše odepsat.
Příkladem: Jsem dopravní podnik, mám tisíc pohledávek á 1.000,- Kč za černé jízdy. Zažaluji a vydám osm set tisíc korun na soudní poplatky. Dejme tomu, že nenastanou žádné komplikace s doručováním a všech tisíc pohledávek skončí na pravomocných platebních rozkazech. Na papíře mám 3,4 milionu korun (původní milion, milion na odměně advokáta, osm set tisíc na poplatcích a dalších šest set tisíc na tzv. režijních paušálech), fakticky jsem ovšem 1,8 milionu v minusu. Abych byl na svém, musím na exekucích získat nazpět 1,8 milionu, což je více než 50 %. To je v dnešních poměrech utopie.
Pro zjednodušení jsem navíc neuvažoval další náklad, totiž peníze vynaložené na vedení sporné agendy advokátem nebo zaměstnancem věřitele. Zaměstnanci musím platit mzdu a advokátovi odměnu.
Pro ještě větší zjednodušení jsem neuvažoval ani daňové aspekty, zejména DPH.
A když už si člověk říká, že hůře už být nemůže, probudí se moc zákonodárná a vznikne poslanecký návrh, který touží překonat dokonce i nejdivočejší představy Ústavního soudu. Novela, která se ve hlavách poslanců zrodila, a která má dokonce již paragrafové znění a důvodovou zprávu, chce náklady právního zastoupení v řízeních o drobných pohledávkách zrušit úplně. Pravda, soudu je dána možnost v případech zvláštního zřetele hodných náklady přesto přiznat, ale prakticky jde o obrat filosofie od „hodný věřitel, zlý dlužník“ k „zlý věřitel, hodný dlužník“. Situaci, kdy platné právo nebo rozhodovací praxe soudů nutí věřitele, aby svá práva nevykonával, protože je za tento výkon ekonomicky trestán, považuji za alarmující a ve svém důsledku devastační pro právní i morální povědomí společnosti.
Chápu, že praxe překupníků pohledávek, kteří vymáhají drobné dluhy jenom proto, že na nákladech řízení se dají trhnout neskutečné peníze, leží státu i občanům v žaludku. Leckdy oprávněně. Na řešení této situace se ale daly použít jemnější a přesnější nástroje.
V devadesátých letech se dlužníci věřitelům smáli. Začínáme se do té doby vracet?