Tento článek nebude dlouhý a nebude se zabývat právem. Blíží se doba vysvědčení. Doba pro většinu dětí spojená s těšením na prázdniny. Ne však pro všechny. Některé děti vyhlížejí vysvědčení s hrůzou z trestu, který je doma čeká za špatné známky. Hrůzou často vystupňovanou postoji rodičů k blížící se studijní patálii. Určitě řada dětí slyšela něco jako „Jestli propadneš, tak ani nechoď domů!“.
Problém je v tom, že některé zejména malé děti to vezmou doslova. A místo do cukrárny jdou někam na odlehlé místo, a tam, pod dojmem absolutního selhání a zanedbatelné ceny vlastního života, udělají strašnou a nevratnou věc.
Je děsivou, nicméně pravdivou skutečností, že špatné známky vedou některé děti až k dokonané sebevraždě.
Nejsem dětský psycholog, ale tolik si z vlastního dětství pamatuji, že jsem leckdy neuměl vidět různé životní problémy v jejich reálné proporci. Dítě pendluje mezi školou a domovem a pokud se něco nedaří ve škole, má doma obvykle určitý bezpečný přístav. Pokud se problém školy rozšíří i na domov a dítě ví, že s hrozným vysvědčením ho doma čeká ještě větší hrůza, neví pak kudy kam, a to může vést ke zkratovému jednání s tragickými následky.
Často se potom stává, že se pozůstalí rodiče sami sebe ptají, jak je možné, že to dospělo až sem, když „prostě jen dítě vedli k tomu, aby se dobře učilo.“ Ale to už je pozdě s tím cokoliv dělat.
Snad by tedy bylo dobré, kdyby naše děti vždy věděly, že škola není alfa a omega života, že jde o věc sice důležitou, ale že ne tu úplně nejdůležitější. A hlavně by měly vždy vědět, že je máme rádi, i když třeba propadnou.
A příště už zase o právu.
