Jak předcházet žalobám a jak se jim bránit?

V tomto článku nabízím čtenářům několik jednoduchých pravidel, jejichž dodržování šetří čas a peníze v případě, že se někdo rozhodne na ně podat žalobu u soudu.

Řada lidí si může myslet, že téma, které zde probírám, se jich nijak netýká. Soudní obsílku ale může ve své schránce najít každý z nás, a možností, jak něco pokazit a ve sporu prohrát, je celá řada. Úvodní fáze soudního řízení je přitom je pro jeho výsledek často určující.

Opatření pro obranu před žalobou lze rozdělit do dvou skupin z hlediska času – před zahájením sporu a za běžícího řízení.

1) Prevence

První základní pravidlo zní: Dejte soudu vědět, kam vám má doručovat poštu.

Proč? Odpověď je jednoduchá. Pokud soud nezjistí, kde skutečně pobýváte, bude vám zasílat veškerou korespondenci na adresu vašeho trvalého pobytu. Pokud se tam nebudete zdržovat, nastane podle zákona fikce doručení (finguje se stav, jako by doručeno bylo), aby soudní řízení mohlo pokračovat. To je opatření proti lidem, kteří doručování úmyslně maří, aby oddálili exekuci konečného soudního rozhodnutí. Ne všechna soudní rozhodnutí lze doručit fikcí, většinu ale ano, včetně žaloby, předvolánky k jednání a rozsudku.

Nedbalost při přehlašování trvalého pobytu je důvodem č. 1 pro to, že vám najednou na dveře klepe exekutor, ačkoliv jste od soudu nečetli ani řádku.

Předpokládám, že fetiš na nečekané rendez-vous s exekutorem má málokdo, takže radím toto nepodceňovat a aktivně se zajímat o to, zda mám řádně přihlášený trvalý pobyt.

Pokud se na adrese trvalého pobytu nezdržujete, můžete na obecní úřad v místě trvalého pobytu oznámit tzv. doručovací adresu. Na tu vám pak bude zasílána korespondence.

Další možností je nechat si bezplatně zřídit datovou schránku. V takovém případě bude obsílky a jiné dokumenty dostávat elektronicky do této schránky.

Nespoléhejte každopádně, že pokud vám chodí pošta, tak všichni vědí, kam vám mají doručovat. Stoprocentně to není jisté ani v případech, kdy vaši současnou adresu zná místní samospráva nebo státní podnik; dokonce i státní orgán může vědět, kde se zdržujete, a nemusí to znamenat, že to ví Česká republika en bloc.

Takže pozor na to. Podcenění této stránky znamená velké problémy a malé šance na nápravu již způsobených škod.

Druhé základní pravidlo zní: Neschovávejte se před dluhy a nebojte se zeptat, kolik dlužíte.

Je až k neuvěření, kolik lidí v praktických případech argumentuje tím, že nedostali žádnou výzvu k zaplacení, takže „nebylo co platit“. Je pravda, že některé pohledávky se stávají splatnými až výzvou věřitele. Za výzvu věřitele se ale dle soudní praxe považuje i žaloba – a s ní přicházejí i náklady soudního řízení. V naprosté většině případů dlužník ví, kolik má zaplatit a kdy to má udělat. V případech, kdy to neví, by se měl informovat u věřitele, protože šance na to, že mu nezaplacení projde, není zdaleka tak vysoká, jak se domnívá. To samé platí pro pohledávky, které mohly vzniknout v období, kdy se dlužník například stěhoval. Pokud má jakoukoliv pochybnost, měl by se na své věřitele obrátit s dotazem, zda je mezi nimi vše srovnané. Kromě vlastního klidu tím zároveň dává najevo, že své závazky bere mimořádně odpovědně, což může při rozhodování věřitele o tvrdosti případného vymáhání hrát velmi významnou roli.

Pokud dlužník ví, že má platit, ale nemá z čeho, není to konec světa. I zde ale platí, že si nesmí hrát na pštrosa. Včas oznámená platební neschopnost a nabídka např. splátkového kalendáře může znamenat mnohem výhodnější podmínky splácení, než když už věřitel vynaložil peníze na vymáhání vlastními výzvami nebo když už zaplatil advokátovi.

2) První pomoc

Předpokládejme, že máme v pořádku svoji adresu, a že na ni přišlo psaní od soudu. Bude to patrně platební rozkaz a kopie žaloby – nejčastěji na formuláři ministerstva spravedlnosti. Kdo po vás co chce, to se dozvíte z žaloby. Předně vás bude zajímat, zda žaluje původní věřitel, nebo zda pohledávku někomu prodal. To by tam všechno mělo být napsané. Stejně tak zásadní je, zda je žalobce právně zastoupen. Pokud ano, platební rozkaz obsahuje ve výroku o nákladech řízení velmi nepříjemnou cifru.

Poté, co se proberete z mrákot, je nutné začít jednat. Bude to znít až triviálně, ale mluvím teď z vlastní zkušenosti:

Nevyhazujte probůh tyto listiny do koše s tím, že to musí být nějaký omyl.

Je totiž úplně jedno, jestli je to omyl, nebo ne. Pokud nebudete reagovat, přijde vám na základě tohoto „omylu“ exekutor vybílit domácnost a vy s tím neuděláte ani fň. To samé se stane, pokud necháte lejstro ležet doma v šupleti a pouze si začnete korespondovat s věřitelem nebo s osobou, na kterou pohledávka přešla.

Proti platebnímu rozkazu je nutné ve lhůtě 15 dnů od doručení podat odpor, jinak nabude právní moci. To je konečná. Vy jako žalovaní zpravidla chcete vystoupit dřív.

Další cesty se v zásadě dělí podle zásadního rozhodnutí – zaplatím, nebo se budu soudit?

Pokud je samotný dluh nesporný, lze obecně doporučit spíše zaplacení, s tím, že náklady řízení je holt nutné oželet jako válečné ztráty. Tím spíš to platí, pokud jde o drobné pohledávky. Jít do předem prohraného sporu znamená pouze ztrátu času a peněz. Stává se, že dlužníci na jednání tvrdí, že by zaplatili, ale čekali, že ještě přijde předžalobní upomínka a podobně. Na soud ale tyto argumenty neplatí. Zde poznamenávám „zatím“, protože jedna z možností změny právní úpravy, která je v současné době diskutována, je zavedení povinnosti učinit předžalobní výzvu. Ale zatím to tak nefunguje.

Ve zbylých případech je nutné uvažovat, jak se budu bránit.

Pokud je uplatňovaná pohledávka hodně stará, může být promlčená. Pokud dlužník nemá problém s vlastní platební (ne)morálkou, může jít do sporu a vznést námitku promlčení. Soud pak pohledávku nepřizná.

Dalšími obranami může být například to, že pohledávka vůbec neexistuje (neuzavřel jsem smlouvu, nejel jsem načerno, neupekl jsem si sousedovic kočku k večeři a pod.), nebo sice existovala, ale už zanikla (například proto, že už jsem ji dávno zaplatil, koupil novou kočku a podobně).

Kromě skutečností, které můžu uvést na svou obranu, je stejně důležité shromáždit i důkazy, kterými můžu prokázat, že tyto skutečnosti jsou pravdivé. Například stvrzenku o zaplacení, bankovní výpis, nebo třeba kolegu, který mi dosvědčí, že jsem v inkriminované době seděl v kanceláři a ne v tramvaji).

Toto všechno bych měl v průběhu několika dnů shromáždit. Potom mám v zásadě dvě možnosti. Buďto se vrhnu do peřejí českého civilního procesu sám, nebo se nechám právně zastoupit. U pohledávek vyšší hodnoty doporučuji spíše tu druhou možnost. Advokát umí poznat, kdy shromážděné důkazy a skutečnosti na obranu dlužníka mohou uspět, a kdy to naopak nemá význam a šlo by o vyhazování peněz oknem.

V obou případech ale platí, že pokud se chci soudit, do 15 dnů od doručení platebního rozkazu musím podat odpor. Pokud věc svěřím do rukou advokátovi, podá ho za mě on. Jinak si musím pomoci sám. Není to zcela neřešitelný úkol, ale je nutné mít na paměti, že jde o nesmírně důležitý úkon a jakákoliv chyba se může šeredně vymstít. Pro inspiraci je možné využít Google, na dotaz „odpor proti platebnímu rozkazu“ nabízí vcelku použitelné odkazy.

Správně podaný odpor způsobí, že soud platební rozkaz zruší a nařídí k projednání žaloby ústní jednání. S ohledem na zatíženost české justice to ale potrvá řadu měsíců. Tuto dobu můžete využít k vytříbení argumentace, nebo případně i k jednání se žalobcem o nějakém smírném řešení. Celá řada soudních sporů končí po podání odporu - ale ještě před ústním jednáním - uzavřením mimosoudní dohody a stažením žaloby. K tomu je samozřejmě nutný časový prostor, který jste podáním odporu vytvořili.

Tolik tedy k první pomoci.  Někdy příště se k tématu vrátím a sepíšu několik praktických rad pro fázi následující, tj. ústní jednání.