Budeme již brzy jezdit MHD zadarmo?

Když jsem před časem psal o mračnech stahujících se nad vymáháním drobných pohledávek (více ZDE), stále ještě jsem doufal, že soudní praxe, případně racionální zákonodárce přijmou nakonec řešení, které zatne tipec zneužívání institutu náhrady nákladů řízení, ale zároveň neudělá z vymáhání drobných pohledávek ekonomickou sebevraždu.

Mé naděje se bohužel nenaplnily.

Ústavní soud na konci března v nálezu sp.zn. I. ÚS 3923/2011 navázal na své rozhodnutí z konce loňského roku a tentokrát to vzal hezky od podlahy. V případě drobných pohledávek mají obecné soudy napříště přiznávat odměnu advokáta ve výši jednonásobku vymáhané částky.

To fakticky znamená, že v této zemi se napříště drobné pohledávky budou vymáhat minimálně nebo vůbec. Nevyplatí se to. Uvážíme-li náklad na zahájení jednoho soudního řízení ve výši 800,- Kč (nejnižší možná sazba soudního poplatku) a zároveň stále klesající pravděpodobnost, že dlužník bude mít majetek postižitelný exekucí, vychází pro věřitele jako výhodnější nedělat nic a pohledávku jednoduše odepsat.

Příkladem: Jsem dopravní podnik, mám tisíc pohledávek á 1.000,- Kč za černé jízdy. Zažaluji a vydám osm set tisíc korun na soudní poplatky. Dejme tomu, že nenastanou žádné komplikace s doručováním a všech tisíc pohledávek skončí na pravomocných platebních rozkazech. Na papíře mám 3,4 milionu korun (původní milion, milion na odměně advokáta, osm set tisíc na poplatcích a dalších šest set tisíc na tzv. režijních paušálech), fakticky jsem ovšem 1,8 milionu v minusu. Abych byl na svém, musím na exekucích získat nazpět 1,8 milionu, což je více než 50 %. To je v dnešních poměrech utopie.

Pro zjednodušení jsem navíc neuvažoval další náklad, totiž peníze vynaložené na vedení sporné agendy advokátem nebo zaměstnancem věřitele. Zaměstnanci musím platit mzdu a advokátovi odměnu.

Pro ještě větší zjednodušení jsem neuvažoval ani daňové aspekty, zejména DPH.

A když už si člověk říká, že hůře už být nemůže, probudí se moc zákonodárná a vznikne poslanecký návrh, který touží překonat dokonce i nejdivočejší představy Ústavního soudu. Novela, která se ve hlavách poslanců zrodila, a která má dokonce již paragrafové znění a důvodovou zprávu, chce náklady právního zastoupení v řízeních o drobných pohledávkách zrušit úplně. Pravda, soudu je dána možnost v případech zvláštního zřetele hodných náklady přesto přiznat, ale prakticky jde o obrat filosofie od „hodný věřitel, zlý dlužník“ k „zlý věřitel, hodný dlužník“. Situaci, kdy platné právo nebo rozhodovací praxe soudů nutí věřitele, aby svá práva nevykonával, protože je za tento výkon ekonomicky trestán, považuji za alarmující a ve svém důsledku devastační pro právní i morální povědomí společnosti.

Chápu, že praxe překupníků pohledávek, kteří vymáhají drobné dluhy jenom proto, že na nákladech řízení se dají trhnout neskutečné peníze, leží státu i občanům v žaludku. Leckdy oprávněně. Na řešení této situace se ale daly použít jemnější a přesnější nástroje.

V devadesátých letech se dlužníci věřitelům smáli. Začínáme se do té doby vracet?