Promlčená spravedlnost

Když se nedávno v médiích objevila zpráva o pojišťovně, která chce žalovat onoho chlapce, který byl na přechodu sražen bezohledným řidičem a posléze ponechán svému osudu v lese, o náhradu škody za nehodu, kterou svým vstupem do vozovky způsobil, v duchu jsem poněkud zaúpěl, neboť mi bylo jasné, že jde právě o ten druh situace, kdy právo a morálka nesouzní v libozvučném akordu, ale jsou dobře zakopány na svých pozicích a snaží se jeden druhého překřičet.

A na mě jako na právníkovi ležela odpovědnost vysvětlit rozezlené veřejnosti ten prostý fakt, že trestní a občanské právo jsou dvě samostatná odvětví, a že škodu musí v tomto případě nahradit ten, kdo ji zavinil. Nejsem si jistý, zda jsem uspěl, a možná někteří z mých známých stranou utrousili poznámku o tom, že mě právo už dostatečně deformovalo a není daleko chvíle, kdy se mi rozeklane jazyk a vyrostou šupiny, čímž bude hrozivá metamorfóza v bezcitného právního plaza završena.

Dnes tedy hodlám podat důkaz, že ve mně stále proudí horká krev a nemám klapky na očích. Městský soud v Praze totiž dnes vydal rozhodnutí, nad kterým jsem se dost rozčílil a jehož formalistický přístup zaslouží pořádně zkritizovat.

Předesílám, že nemám k dispozici samotný text rozhodnutí, ale samotný skutkový děj je poměrně jednoduchý. Paní Regina Kučerová (28 let) byla nájemnicí v domě podnikatele Zdeňka Bruthanse, který chtěl její byt renovovat a nabídl jí náhradní bydlení. Poté, co se s ní nedohodl, a v situaci, kdy by potenciální soudní spor patrně prohrál, se rozhodl, že problémovou nájemnici vyřeší tak, že se jí nadobro zbaví, a za tím účelem si objednal její vraždu, ke které následně došlo. To se psal rok 1999. Pan Bruthans byl odsouzen na 15 let do vězení, potud je vše relativně v pořádku. Matka Reginy, paní Kučerová, se ovšem s tímto trestem nechtěla spokojit a zažalovala odsouzeného Bruthanse o náhradu nemajetkové újmy ve výši 4,9 milionu korun. Bohužel tak učinila až v roce 2006, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty.

První odbočka – promlčení

Promlčení je institut, který v soukromém právu slouží k tomu, aby jednotlivé osoby účastnící se společenské směny hodnot nebyly ve zbytečné nejistotě, a rovněž motivuje ty, kteří mají nějaká práva, aby se o jejich ochranu včas a účinně starali.

Jak to funguje? Práva, ve smyslu oprávnění náležejících konkrétním osobám (v právním jazyce tzv. „subjektivní práva“) jsou vybavena tzv. nárokem, což znamená, že pokud mi někdo brání ve výkonu mého práva nebo mi do něj jinak zasahuje, mohu se obrátit na stát, reprezentovaný nejčastěji soudem, aby mi při obraně mého práva pomohl. Pomoc spočívá zejména v tom, že rozhodnutí soudu je tzv. exekučním titulem, a je tedy vynutitelné státní mocí. Nemusím tedy souseda, který mi nevrátil půjčenou tisícovku, upomínat o zaplacení železnou palicí, a vystavovat se tím riziku trestního stíhání, ale mohu podat žalobu na soud a železnou palicí na něj bude (alespoň metaforicky) mávat exekutor. A teď přijde první háček. Naprostá většina majetkových práv, jako je například právo na vrácení půjčky, totiž není vybavena nárokem po celou dobu jejich existence, ale tento nárok může za určitých okolností zaniknout. Uplynutím tzv. promlčecí doby, jejíž obecná délka činí tři roky, se nárok stává podmíněným. Co to znamená? Právo trvá dál, a když podáte žalobu, soud vydá rozhodnutí, nad kterým exekutorovi zasvítí oči, ale. To „ale“ zde znamená, že tomu tak nemusí být vždy. Pokud totiž dlužník před soudem namítne, že žalované právo je promlčené, jinými slovy vznese námitku promlčení, nárok nadobro zaniká, soud právo nepřizná a exekutor se s vámi vůbec nebude bavit. Právo bez nároku je velmi oslabené, původní závazek nadále trvá pouze jako tzv. naturální obligace, což je jen o málo víc než prostý morální slib. Pokud dlužník zaplatí, považuje se to za plnění existujícího dluhu, ale pokud nezaplatí, tak s tím neuděláte nic (kromě té palice, ale to nedoporučuji). Tento systém vám může připadat zbytečně tvrdý a nespravedlivý. Sleduje však cíle, které jsem naznačil v prvním odstavci této odbočky. Pokud vím, že moje práva budou oslabena, pokud se o ně nebudu starat, jsem motivován k tomu, abych tak činil. A pokud existuje nejistota v tom, jestli se věřitel neozývá proto, že o svém právu neví, zapomněl na ně, nebo prostě nemá zájem o jeho uplatnění, tak je zde časový limit, po jehož uplynutí mi to může být jedno.

Krátký návrat do soudní síně roku 2008

Paní Kučerová tedy zažalovala na náhradu nemajetkové újmy ve výši 4,9 milionu korun, ovšem pozdě, po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Jak si jistě domyslíte, žalovaný podnikatel-lidumil uplatnil před soudem námitku promlčení a soud právo na náhradu nepřiznal. Zdálo by se, že případ jeví podobné znaky jako ten, který jsme zmínil na začátku tohoto článku, tedy že jde sice o nespravedlnost, ale v rámci platného práva. Dle mého názoru, a zde musím přiznat, že není podepřen stejnou autoritou jako názor soudu, však o tento druh situace nejde, a věc bylo možno vyřešit ve shodě s obecným chápáním spravedlnosti, pokud by soud vykročil z formalistického nazírání na právní řád.

Druhá odbočka – hmotněprávní a procesní úkony

Hádám, že touto dobou už máte teorie plnou hlavu, takže jen velmi stručně. Hmotné právo je tou částí právního řádu, která upravuje práva a povinnosti osob, samosprávných celků a státu. Příkladem předpisu hmotného práva je občanský zákoník. Procesní právo je tou částí, která upravuje postup při ochraně a prosazení práv a povinností stanovených hmotných právem, a to zejména ze strany státní správy a soudů. Pokud si tedy například koupím notebook, tak kupní smlouva takto vzniklá se bude řídit občanským zákoníkem, tedy předpisem hmotněprávním. Pokud pošlu peníze a notebooku se nedočkám (vítejte v České republice), potom se postup soudu, mé osoby, osoby žalovaného, našich právních zástupců a dalších osob (svědků, znalců, atd.) při projednávání mé žaloby bude řídit občanským soudním řádem, tedy předpisem práva procesního. Toto rozdělení na hmotněprávní a procesní se pak netýká jen předpisů, tedy zjednodušeně řečeno zákonů, ale i právního jednání. Pokud si tedy, po špatné zkušenosti z minula, objednám notebook u jiného prodejce, a ten moji objednávku přijme, učinili jsme spolu právní úkon (hmotněprávní úkon), konkrétně kupní smlouvu. Pokud je prodejce bratrem toho minulého, notebook rovněž nepošle a ještě mě nechá pozdravovat, pročež podám žalobu i na něj, bude mé podání žaloby platit za úkon procesní, neboť se řídí občanským soudním řádem, tedy procesním předpisem, a slouží ochraně mého hmotného práva.

Zásadní rozdíl mezi (hmotně)právním úkonem a jeho procesním kolegou je ten, že právní úkon hmotného práva musí splňovat náležitosti stanovené občanským zákoníkem, tedy kromě jiného se nesmí příčit dobrým mravům. Pakliže je nemravný, je ze zákona absolutně neplatný (slovo absolutně zde nemá podtrhnout závažnost sdělení, jde o odborný termín, jehož vysvětlováním vás trápit opravdu nebudu).

Zvídavý čtenář teď jistě zajásá a zvolá: „Ha, takže ta námitka promlčení je neplatná, protože se příčí dobrým mravům!“ Pak se ovšem zamyslí, a řekne si: „No jo, ale vždyť to bylo u soudu, takže to musí být procesní úkon, a tam se na dobré mravy nehraje“. A je trochu zklamaný, že, ač neprávník, přišel o možnost blýsknout se před autorem článku.

Mám pro něj dobrou zprávu. Nepřišel, má totiž pravdu. Námitka promlčení totiž klame tělem, a přestože ji lze vznést pouze před soudem, není úkonem procesním, ale hmotněprávním, na který se vztahují všechny podmínky platnosti stanovené občanským zákoníkem, včetně souladu s dobrými mravy. Je to zkrátka taková anomálie.

Druhý a poslední návrat do soudní síně roku 2008

Co tedy měl Městský soud v Praze dnes udělat? Dle mého názoru zde byl prostor pro určení absolutní neplatnosti námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy. Potom mohlo být normálně přiznáno právo na odškodnění a účastníci internetových diskusí si mohli ušetřit zbytečné rozčilování nad prohnilostí naší justice. Proč k tomu nedošlo, o tom mohu bez znalosti rozhodnutí jen spekulovat, ale mám pocit, že soud nebyl dostatečně odvážný a nepustil se do poměrně složitého vymezení pojmu dobrých mravů a jeho aplikace v tomto případě. Namísto toho konstatoval, že promlčecí doba uběhla, a nárok prostě zaniká. Je samozřejmě možné, že paní soudkyni křivdím, a v tom případě je tento článek pouze jakousi populárně naučnou výpravou do světa promlčení. :) Každopádně mě ale mrzí, že paní Kučerová přišla zkrátka, a odsouzený vrah se může smát.