- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Dle čl. 1 Ústavy ČR je Česká republika demokratický právní stát. Dle čl. 2 Ústavy ČR lid vykonává státní moc prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Ústavní text je stručný. Zdání však klame; jen k těmto dvěma článkům existuje vědecká literatura čítající stovky stran. Z atributů našeho státu – demokratický, právní, založený na úctě k právům a svobodám, lze odvodit celou řadu konkrétních pravidel, která poutají státní moc.
Argument absencí určitého pravidla přímo v ústavním textu proto není dobrý argument.
Chci se však zabývat podstatou věci, tj. povinností prezidenta republiky odůvodňovat udělené milosti.
Je-li Česká republika demokratický právní stát, potom státní orgány, a to včetně prezidenta republiky, vykonávají státní moc, kterou jim propůjčil nositel státní suverenity – lid.
Lid má zájem na tom, aby se naplnil postulát čl. 2 Ústavy, tj. aby státní moc sloužila všem občanům. Proto státní orgány kontroluje, aby se přesvědčil, zda propůjčenou moc nezneužívají. Tato obecná kontrolní pravomoc lidu je v právním řádu rozvedena v četné instituty – a instituce – od pravidelných voleb, přes existenci generální inspekce bezpečnostních sborů, zákon o svobodném přístupu k informacím, a tak dále.
V oblasti rozhodování státu se tato kontrolní pravomoc projevuje mimo jiné v povinnosti odůvodňovat rozhodnutí státních orgánů. Má zde dvojí prvek – individuální, kdy osoby dotčené na svých právech z rozhodnutí zjišťují, proč státní orgán rozhodl právě tak, jak rozhodl, a generální, kdy se lid coby nositel státní suverenity může přesvědčit, zda nedochází ke zneužívání svěřených pravomocí.
Nikdo asi nebude sporovat fakt, že soudní a správní rozhodnutí by měla být odůvodněna. Známý román Franze Kafky s názvem Proces vypráví příběh člověka, který byl zatčen, odsouzen a nakonec popraven, aniž by mu neosobní státní aparát vysvětlil, z čeho je obviněn a proč je soud přesvědčen o jeho vině. Proces je zřejmá hyperbola, ale názorně ukazuje, proč je dobré rozhodnutí odůvodňovat. I v méně šokujících případech je odůvodnění vysoce účelné – asi by se nám nelíbilo, kdybychom dostali pokutu se slovy „snad vám ani nemusím říkat, za co to bylo“. Generální účel odůvodnění zase dobře vynikne v citlivých případech, které hýbou společenským míněním, a kde by nedostatečné odůvodnění, nebo dokonce jeho absence, mohlo působit jako silný demoralizující faktor a ztrátu bazální důvěry ve vlastní stát. Takovými případy byly třeba soud se žháři z Vítkova, „Anička z Klokánku“ apod.
Povinnost odůvodňovat rozhodnutí je tedy obecně přijímána jako správná. Zbývá jen posoudit, proč právě v případě prezidenta republika by to mělo být jinak. Čím se akt prezidentské milosti tak zásadně odlišuje od rozsudku soudu, že první by nemělo být odůvodněno, a druhé ano?
Institut prezidentské milosti představuje určitou výjimku, určitou anomálii. Prezidentovi je dána možnost ve zcela výjimečných případech zmírnit tvrdost zákona a zasáhnout do rozhodnutí soudu.
O to přesvědčivější by ale mělo být jeho rozhodnutí, oč méně je možné jej opřít o ustanovení zákona.
Jinými slovy, aby byla zachována obecná kontrolní pravomoc lidu, musí být odkaz na zákonná ustanovení, které v běžném rozhodnutí státního orgánu umožňují každému, aby v mysli rekonstruoval myšlenkový postup soudu a přesvědčil se o jeho (ne)správnosti, v případě prezidentské milosti nahrazen natolik přesvědčivou argumentací, proč je v dané věci nutno se odklonit od ustanovení zákona, aby lid mohl legitimně a objektivně dospět k závěru, že nešlo o akt zneužití státní moci, která je prezidentovi, stejně jako všem ostatním státním orgánům, pouze propůjčena. Na tom nic nemění skutečnost, že půjde o argumentace najmě morální a nikoliv právní. Co je slušné a správné každý občan pozná.
Za hloupý a nebezpečný považuji názor, že prezident republiky stojí nad ústavou i zákony, a není svázán stejným příkazem vykonávat svěřené pravomoci transparentně, jako celý zbytek státu. Prezident republiky je náš služebník, stejně jako ten nejposlednější úředník v horské vísce. Není to absolutistický vládce, jehož pravomoc nikdo a nic nesmí zpochybňovat.
Lubomír Zaorálek má pravdu ještě v jedné věci. V některých jiných státech Evropy by i jeden jediný přešlap podobného druhu znamenal konec daného politika ve funkci. A co je možná pro našince překvapivé, tento jedinec by rezignoval sám.
Nebudu Václava Klause vyzývat k rezignaci. Je to předčasné. Je to předčasné právě proto, že dosud nedostál svým ústavním povinnostem a nevysvětlil zevrubně občanům, proč pravomocně odsouzená korupčnice dostala prezidentskou milost.
Jsem však přesvědčen, že na toto vysvětlení mám jako občan České republiky právo, a že jde o jedno z mých základních práv vůbec.
Další články autora |
Díky své všestrannosti se rýže LAGRIS už dlouho stávají nedílnou součástí mnoha pokrmů z celého světa. Bez ohledu na to, zda se používají k...