V roce 2010 proběhlo v České republice komplexní měření finanční gramotnosti dospělých. Nedopadlo pro nás dobře. Mnozí respondenti bez okolků přiznávali, že běžně podepisují i smlouvy, kterým nerozumějí. Pro právníka je podobné dobrodružství jako hrát ruskou ruletu. S následky se ovšem v praxi setkávám často. Je nutné identifikovat příčiny tohoto problému a pokusit se zformulovat nástin řešení.
Především je nutno poznamenat, že není správné redukovat tuto problematiku jen na finanční gramotnost. Právní život člověka se nevyčerpává financemi, byť v něm hrají nepochybně významnou úlohu. Z mé zkušenosti vyplývá, že právní gramotnost obecně je v České republice na velice nízké úrovni.
Je třeba se ptát proč.
Na školách se málo vyučuje právo. To by asi byla jedna z nejčastějších odpovědí, kdybychom vyšli do ulic a předstírali, že jsme redaktoři Českého rozhlasu. Odpověď je správná, ale podle mého názoru neúplná. Jistě by bylo dobré, kdyby se právu na školách věnovalo více prostoru. Sám si vzpomínám, že jsme na střední škole věnovali obrovské množství prostoru filosofii a sociologii, což mě do života vybavilo poměrně kvalitním vzděláním a schopností vést učené rozpravy, ale v konfrontaci se složenkou za komunální odpad mi to nepomohlo. Z hlediska frekvence studovaných fenoménů se přitom dá usoudit, že se složenkami se člověk potká v životě mnohem častěji, než s kategorickým imperativem. Čili ano, je nutné posílit výuku práva.
Na druhou stranu právo je obor, jehož základy nemohou jen tak viset ve vzduchoprázdnu. Výuka práva musí navazovat na pevné morální základy dané především rodičovskou výchovou. Rodiče s dětmi nememorují paragrafy občanského zákoníku, ale vštěpují jim, že se mají chovat slušně, neubližovat druhým a každému dát co, mu patří. Není náhoda, že tato tři pravidla již od dob starého Říma tvoří páteř celého soukromého práva. Základní principy, na nichž je vystavěn právní řád, vycházejí z morálky. Ten, kdo tento mravní fundament má, přirozeně absorbuje i pravidla právní a především dobře rozumí smyslu a účelu práva. Má potom obrovskou výhodu proti těm, kteří právo přijímají pouze pasivně, jako nutné zlo, které je nutno poslouchat, aby nepřišla sankce.
Mám za to, že tento pasivní přístup není v českých rodinách ničím neobvyklým. Snad je to způsobeno i tím, že právo bylo za minulého režimu do značné míry ztotožněno s represivní státní mocí. V té době nebylo pro morálně uvědomělého člověka snadné identifikovat se s právním řádem a jeho hodnotami. Tím ovšem došlo k přetržení tohoto důležitého spojení. Hodnotové odcizení práva a jeho adresátů mohlo vést k apriornímu odporu vůči právu jako takovému. Zároveň mohlo vést ke zhroucení morálky, která právo využívá jako jeden ze svých sankčních a korigujících aparátů. Přiznávám, že tuto oblast přenechám raději právním sociologům.
Výchova k právu tedy dle mého názoru musí začít v rodině. Pokud však rodina tuto funkci v současné době neplní na sto procent, nezbývá, než posílit výchovně-vzdělávací působení školy a pokusit se naučit děti nejen to, jak přistupovat k právu, ale i to, jak tyto poznatky dále předávat jejich dětem. Jinak hrozí bludný kruh a stagnace, či spíše pozvolné zhoršování současného stavu.
Mělo by však jít o praktickou výuku spojenou s konkrétními životními situacemi a problémy. Ne o abstraktní etiku, kterou si žáci zapíšou do sešitu a okamžitě zapomenou. Například je možné vzít si nějakou smlouvu od mobilního operátora a společně ji číst a rozebírat. A klást otázky: Proč je smlouva psaná malým písmem? Kde se v ní nacházejí sankce na včasné nezaplacení? Kolik taková sankce bude činit za dva měsíce, je-li sazba taková a taková a dlužná částka maková a maková? Spočítejte počet ustanovení výhodných pro operátora a výhodných pro vás. V jakém jsou poměru? Jaký je účel pravidla x? Je pravidlo x nejlepší způsob, jak dosáhnout tohoto účelu? A je spravedlivé?
Jistě, že tyto úvahy se vesměs hodí spíše pro středoškolské studenty, ale na druhou stranu nejde o nic, k čemu by člověk potřeboval právnickou fakultu. A v době Google se na poznatky takto získané mohou přirozenou cestou nabalit mnohé další.
Cílem výchovy k právu na úrovni rodiny i školy by každopádně měl být sebevědomý mladý občan, který právo nejen chápe, ale ztotožňuje se s jeho hodnotami. Umí být k právu kritický, ale je to uvědomělá, nikoliv slepá kritika. A v neposlední řadě umí rozpoznat kritiku práva, která není věcná a spravedlivá, ale slouží pouze politickým či ekonomickým cílům.
Ve společnosti složené z takových občanů budeme my právníci mít mnohem méně práce. Ale bude to tak lepší.
