Polanecký nezná Ústavu a kritizuje Zaorálka

Rudolf Polanecký ve svém článku vyčítá Lubomíru Zaorálkovi, že nezná ústavu. Pokud prý chce, aby prezident republiky vysvětlil, proč někomu udělil milost, měl by se napřed podívat do Ústavy ČR, kde u výčtu pravomocí prezidenta není uvedeno, že by se milosti měly odůvodňovat. A basta fidli. Jako právník i jako občan České republiky považuji takové uvažování za scestné.

Dle čl. 1 Ústavy ČR je Česká republika demokratický právní stát. Dle čl. 2 Ústavy ČR lid vykonává státní moc prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Ústavní text je stručný. Zdání však klame; jen k těmto dvěma článkům existuje vědecká literatura čítající stovky stran. Z atributů našeho státu – demokratický, právní, založený na úctě k právům a svobodám, lze odvodit celou řadu konkrétních pravidel, která poutají státní moc.

Argument absencí určitého pravidla přímo v ústavním textu proto není dobrý argument.

Chci se však zabývat podstatou věci, tj. povinností prezidenta republiky odůvodňovat udělené milosti.

Je-li Česká republika demokratický právní stát, potom státní orgány, a to včetně prezidenta republiky, vykonávají státní moc, kterou jim propůjčil nositel státní suverenity – lid.

Lid má zájem na tom, aby se naplnil postulát čl. 2 Ústavy, tj. aby státní moc sloužila všem občanům. Proto státní orgány kontroluje, aby se přesvědčil, zda propůjčenou moc nezneužívají. Tato obecná kontrolní pravomoc lidu je v právním řádu rozvedena v četné instituty – a instituce – od pravidelných voleb, přes existenci generální inspekce bezpečnostních sborů, zákon o svobodném přístupu k informacím, a tak dále.

V oblasti rozhodování státu se tato kontrolní pravomoc projevuje mimo jiné v povinnosti odůvodňovat rozhodnutí státních orgánů. Má zde dvojí prvek – individuální, kdy osoby dotčené na svých právech z rozhodnutí zjišťují, proč státní orgán rozhodl právě tak, jak rozhodl, a generální, kdy se lid coby nositel státní suverenity může přesvědčit, zda nedochází ke zneužívání svěřených pravomocí.

Nikdo asi nebude sporovat fakt, že soudní a správní rozhodnutí by měla být odůvodněna. Známý román Franze Kafky s názvem Proces vypráví příběh člověka, který byl zatčen, odsouzen a nakonec popraven, aniž by mu neosobní státní aparát vysvětlil, z čeho je obviněn a proč je soud přesvědčen o jeho vině. Proces je zřejmá hyperbola, ale názorně ukazuje, proč je dobré rozhodnutí odůvodňovat. I v méně šokujících případech je odůvodnění vysoce účelné – asi by se nám nelíbilo, kdybychom dostali pokutu se slovy „snad vám ani nemusím říkat, za co to bylo“. Generální účel odůvodnění zase dobře vynikne v citlivých případech, které hýbou společenským míněním, a kde by nedostatečné odůvodnění, nebo dokonce jeho absence, mohlo působit jako silný demoralizující faktor a ztrátu bazální důvěry ve vlastní stát. Takovými případy byly třeba soud se žháři z Vítkova, „Anička z Klokánku“ apod.

Povinnost odůvodňovat rozhodnutí je tedy obecně přijímána jako správná. Zbývá jen posoudit, proč právě v případě prezidenta republika by to mělo být jinak. Čím se akt prezidentské milosti tak zásadně odlišuje od rozsudku soudu, že první by nemělo být odůvodněno, a druhé ano?

Institut prezidentské milosti představuje určitou výjimku, určitou anomálii. Prezidentovi je dána možnost ve zcela výjimečných případech zmírnit tvrdost zákona a zasáhnout do rozhodnutí soudu.

O to přesvědčivější by ale mělo být jeho rozhodnutí, oč méně je možné jej opřít o ustanovení zákona.

Jinými slovy, aby byla zachována obecná kontrolní pravomoc lidu, musí být odkaz na zákonná ustanovení, které v běžném rozhodnutí státního orgánu umožňují každému, aby v mysli rekonstruoval myšlenkový postup soudu a přesvědčil se o jeho (ne)správnosti, v případě prezidentské milosti nahrazen natolik přesvědčivou argumentací, proč je v dané věci nutno se odklonit od ustanovení zákona, aby lid mohl legitimně a objektivně dospět k závěru, že nešlo o akt zneužití státní moci, která je prezidentovi, stejně jako všem ostatním státním orgánům, pouze propůjčena. Na tom nic nemění skutečnost, že půjde o argumentace najmě morální a nikoliv právní. Co je slušné a správné každý občan pozná.

Za hloupý a nebezpečný považuji názor, že prezident republiky stojí nad ústavou i zákony, a není svázán stejným příkazem vykonávat svěřené pravomoci transparentně, jako celý zbytek státu. Prezident republiky je náš služebník, stejně jako ten nejposlednější úředník v horské vísce. Není to absolutistický vládce, jehož pravomoc nikdo a nic nesmí zpochybňovat.

Lubomír Zaorálek má pravdu ještě v jedné věci. V některých jiných státech Evropy by i jeden jediný přešlap podobného druhu znamenal konec daného politika ve funkci. A co je možná pro našince překvapivé, tento jedinec by rezignoval sám.

Nebudu Václava Klause vyzývat k rezignaci. Je to předčasné. Je to předčasné právě proto, že dosud nedostál svým ústavním povinnostem a nevysvětlil zevrubně občanům, proč pravomocně odsouzená korupčnice dostala prezidentskou milost.

Jsem však přesvědčen, že na toto vysvětlení mám jako občan České republiky právo, a že jde o jedno z mých základních práv vůbec.