Je česká justice opravdu prohnilá?

Sledujeme-li českou justici hledáčkem médií, snadno nabudeme dojmu, že jde o nefunkční, korupcí prolezlý spolek té nejhorší spodiny, která jde na ruku jen gaunerům, zatímco slušný člověk se v ní spravedlnosti nedovolá.

Dokonce i soudce Šott, který odsoudil pány Bártu a Škárku, je médii vyzdvihován jako zářná výjimka, jakási bílá vrána, která se odmítla řídit pokyny kmotrů a namísto toho rozhodla podle zákona.

Nechci snižovat zásluhy Dr. Šotta. Odvedl skvělou práci. Není však pravda, že lidé jako je on jsou v české justici pouhé anomálie, ostrůvky pozitivní deviace v jinak zkaženém systému.

Živí mě advokacie a jsem proto s českou justicí v každodenním kontaktu. Znám dobře její neduhy a není jich málo. Jedno však vím jistě a stojí za tím má osobní zkušenost: Soudců, jako je Dr. Šott, je v české justici hodně. Setkal jsem se s nimi, a i když jejich rozhodnutí nebyla pro naši stranu příznivá, měl jsem pocit, že se každým mým argumentem poctivě zabývali. Odůvodnění jejich rozhodnutí to potom potvrzovala.

Další velkou skupinu tvoří soudci, kteří odvádějí standardní výkony odpovídající zákonu a judikatuře vyšších soudů. Pozor, to není špatně! Je naivní očekávat, že každý soudce bude génius s obrovským nadšením pro věc a ochotou psát vyčerpávající odůvodnění. Standardní soudce s korektním přístupem k věci i procesním stranám dovede kolikrát složitou věc ukončit dřív, než jeho perfekcionalistický kolega. I soudy s těmito soudci jsou vcelku příjemné.

Jsou samozřejmě i soudci, kteří v něčem nenaplňují standardy s výkonem této funkce spojované. Někteří vyhořeli, někteří nikdy nehořeli, někteří patrně procházejí životními krizemi, a ovšemže, najdou se i soudci, kteří se svému poslání zpronevěří a zadají si s korupčníky a s jinými gaunery. Ti pak dávají příčinu rozhořčení nad stavem české justice, které je stejně pochopitelné, jako je nespravedlivé.

Co však může říct právník, který ročně absolvuje cca 100 ústních jednání u soudů po celé České republice, laikovi, který se začne rozkřikovat, že všichni soudci jsou jedna pakáž, a že se v této zemi nelze dovolat spravedlnosti? Cítím v takových případech jistou bezmoc. Má smysl mu vykládat, že se tu ročně rozhodnou desítky tisíc věcí? A že nepatrný zlomek z nich je skutečně rozhodnut tak špatně, že vyvolává podezření na nekompetenci nebo korupci? Takový člověk vám stejně neuvěří a bude vám před očima mávat palcovými titulky typu „Soudce bral úplatky, čelí kárně žalobě“.

Přitom česká justice problémy má a je na ní co kritizovat. Ve srovnání se západními státy je například velice pomalá a zákonodárcovy pokusy o její urychlení (například zpřísněním koncentrace řízení v civilních sporech) mnohdy tak trochu vylévají vaničku i s dítětem (je to rychlejší, ale zvyšuje se riziko chyby). Rovněž tolik propagovaná elektronizace připomíná zatím podivného kočkopsa, kdy se podání sice na soud dají posílat elektronicky, ale na soudech se tisknou a zakládají do spisů, čímž se hlavní výhoda v podstatě ztrácí. Sen každého advokáta, tj. dálkový přístup k soudnímu spisu, kdy se k nahlédnutí nebude muset táhnout přes celou republiku, je zatím stále v nedohlednu.

Máte-li po přečtení tohoto článku pocit, že si nadbíhám „těm svým“, na kterých jsem koneckonců finančně závislý, běžte se podívat na pár soudních jednání. Je to zadarmo a veřejnosti přístupno v podstatě bez omezení. Uvidíte, že soudcovské rozhodování má hlavu a patu a dá se měřit i obyčejným selským rozumem.

Kromě toho můžete mít dobrý pocit z toho, že jste využili svého ústavního práva na kontrolu moci, kterou jste svěřili soudům coby nositelé a zdroj veškeré státní moci. Od toho tam ta místa pro veřejnost koneckonců jsou.

O žádném lepším důkazu nevím.